Povídky nejen od vody

PŘEVOZNÍK NA BEČVĚ  

Jízda na kole z Nového Jičína do Špiček dala pořádně zabrat. Skoro celou cestu jsem seděl na tyčce rámu starého kola, které pamatovalo ještě před pár lety ukončenou II. světovou válku. Otec šlapal do pedálů ze všech sil, do kopce na Starý Jičín jsem utíkal za ním, stejně jako přes vesnici Vysoká, a tlačil jsem ho zezadu....jako ostatně v jiné dny.

I když nás matka vzbudila i tentokrát už ve dvě v noci, domácí příprava na lov ryb se protáhla až na dvě hodiny... A to jsme ještě včera pozdě večer po vydatné bouřce vytahovali z děr mazi dlaždicemi na dvoře tučné dešťovky na parmy, takže spánku byly pramálo.

  Když jsme pak po dvacetikilometrové jízdě opřeli starý bicykl o zábradlí u stejně staré hospody ve Špičkách, která stála blízko tůní s krásnými jelci, opřely se nám do zad první hřejivé paprsky vycházejícího slunce...

  "Podívej na ty jadrničky, od minulé soboty dozrály. Pár si jich natrháme k vodě na zahnání žízně", poznamenal otec a vytahoval  tašku z ošoupaného batohu. Krásně žlutá a šťavnatá jablka, pěstovaná hlavně na Valašsku, ji brzy zaplnila. Chutnala znamenitě.

  "Karel už bude asi pod lávkou... dodal po chvíli. Myslel tím svého staršího bráchu, s nímž rybařil už od útlého mládí. Stávalo se pravidlem, že to vzal na kole přes Palačov  a byl u vody o něco dříve než my. Můj strýc Karel byl dobrý parťák u vody, ale proti otci mnohem netrpělivější... Když mu nějaká ryba do sedmi - osmi hodin nezabrala, balil vercajk a dával se na ústup.

  To otec, to byl vytrvalec - běžec na dlouhou trať. Stejně jak dlouho se na ryby chystal, vydržel u vody. Komáři mu mohli sát krev jak dlouho chtěli, "hovada" štípat do rukou a tváře, k odchodu od vody se neměl. Za tmy jsme přijížděli, za tmy odjížděli. Nemusím ani dodávat, že ze svačin nezbylo nic, protože svou porci jsem zvládnul  dopoledne, jeho pak ve zbývajícím čase...

  Nahodil jsem si batoh na záda, otec vzal do jedné ruky udice, druhou tlačil kolo cestičkou mezi tůněmi k řece Bečvě, lemovanou vysokými lopuchy z obou stran. Brouzdali jsme kalužemi - v noci pořádně pršelo. Na dřevěném mostě nad řekou jsme se zastavili a koukali po proudu. V dálce se z ranního oparu vynořila silueta rybáře v záklonu, když právě nahazoval porci snídaně  pro parmy a ostroretky do tišiny pod proudem.

  "Vidíš ho? Zase je tu dříve. to bude řečí, jestli už něco zavěsil na háček...", prohodil jsem, abychom se připravili na kázání na téma odkdy je třeba záčínat ryby chytat.

  "Půjdeme za ním nebo zůstaneme nad mostem? - to bylo další z míst k rybolovu, která si rybáři pojmenovali, aby nemuseli zdlouhavě vysvětlovat , kde právě loví nebo lovili. Další  místo bylo pod mostem, kde byl dost silný proud a hluboká voda přecházela do mělčiny.  Tam se zdržovaly velké ostroretky...."

  Strýc Karel chytal pod lávkou. Ta byla provizorní a stále se musela obnovovat po velké vodě. Když tu nebyl ještě most, chodili po ní domorodci do osady Kamenec na druhém břehu Bečvy za dalšími tůněmi. Z nich jsme také "dostávali" pěkné pstruhy na mušku nebo luční koníky...

  Pod lávkou bylo dost ryb na to, abychom nejezdili domů poprázdnu. Stejně jako dále po proudu k lázním Teplice nad Bečvou - "na dlážděném" a  "pod skalami". Na těchto úsecích jsem trávil v šedesátých letech minulého století své rybářské mládí.

Ilustrační foto

 

  "Zůstaneme nad mostem a když to tam nepůjde, tak se přesuneme za Karlem" - rozhodl otec a začal vybalovat pruty. Byl to stejný rituál, s jakým se doma připravoval na cestu... Vybral potřebný "štípaný" nebo bambusový prut s velmi ohebnou špičkou, upevnil naviják Roen s patnáctkou vlascem, protáhl vlasec pomalu očky prutu, vybral splávek - ty jsme si vyráběli přes zimu sami - dále upevnil olověné bročky a navázal malý háček - krystalku.... Než poprvé nahodil, měl jsem v sobě už první svačinu.

  "Co to tak hltáš, nevydržíš do večera..."

  "Já jo, ale ty ne" a v duchu jsem už myslel na jeho odpolední porci.

  Nad mostem byla místy až dvoumetrová hloubka. Když jsem se tam koupával, musel jsem zaplavat více ke středu toku, abych dosáhl na dno. O sto metrů výše už bylo vody tak akorát po kolena. Tam jsme občas zalovili s klukama z Kamence rukama pod břeh, abychom nahmatali sličnou ostroretku nebo parmu....

  Splávek houpavými pohyby ujížděl v mírném proudu, občas se zhoupnul na vlnkách - to když broky zavadili o oblázky na dně. I to byl pokyn k tomu, abychom zasekávali... co kdyby to byla ryba. Většinou však do prázna. Někdy se k tomu přidalo i vyprošťování vlasce a háčku z okolních keřů. 

  Slunce opatrně vykukovalo s ranního oparu a stoupalo do výše. Záběr stále nepřicházel. Začalo to brát až okolo osmé hodiny a zanedlouho se tři ostroretky tísnily na dně úzké síťky, ponořené do ještě chladné vody. Byl čas na pár doušků teplého čaje a chvíli odpočinku. Na protějším břehu poskakovali rackové a sbírali rybí potěr. Sem tam se jim podařilo ulovit i větší ouklejku či hrouzka. Těch tu bylo hodně, často nám otravovaly tyto dokonalé nástražni rybky na dravce život, když nám z háčků umně stahovaly hnojňáky. Malé červené žížaly, které jsme vyhrabávali z hnoje v nedalekém statku...

  Ve chvíli odpočinku jsme vleže ve vonící trávě s rukama za hlavou vzpomínali na zajímavé úlovky i lidi kolem vody, s nimiž jsme se už pár let znali. Často přišla řeč i na převozníka, který bydlel kousek pod námi na břehu v olejem natřené černé boudě velikosti dva krát dva metry.  Nemohli jsme pochopit, jak může takhle žít. Přes den převážel domorodce z Kamence do Špiček a zpět, včetně rybářů, ve tmavě zelené pramici, zavěšené na laně, odrážeje se dlouhým bidlem ode dna řeky. To zde ještě nebyl most, takže byl králem řemesla široko daleko...

  "Vzpomínáš, kolik se nám navyprávěl veselých příhod?" - nadhodil otec, aby řeč nestála. "Třeba jak mu vyskočila z loďky koza a museli ji nahánět až na mělčině. Nebo jak naštval toho rybáře z Valašského Meziříčí, který notně pod parou zalehl do pramice na pravém břehu a snil o krásných chvílích v blízké hospodě. Všechny sny se rozplynuly, když se probral a zjistil, že se pramice houpá uprostřed řeky a bidlo ani převozník nikde."

  Lovil jsem v paměti další příběhy až přišlo na ten poslední...

  To jsme se po rybaření stavili v hospodě na limonádu a na kus řeči. Hned za dveřmi jsme zjistili, že něco není jako vždy. Pár štamgastů popíjelo malými doušky ze sklenic naplněných zlatým mokem a nikomu nebylo do řečí. Málem nám neodpověděli na pozdrav. Také hospodský seděl sklesle za pultem, houpal se na židli a nasával kouř z partyzánky. To byly tenkrát ty nejlevnější cigarety - balíček za kačku! Zdálo se nám, že i pendlovky nad výčepním pultem se zastavily...

  "Stalo se něco, o čem bychom měli vědět?" - zeptal se otec hromotluka, který seděl nejblíže dveří. Byl to místní sedlák, který se nemusel za své svaly z těžké práce vůbec stydět...

  "Převozník" -  řekl šeptem.

  "Co je s ním?"

  "Vy jste si nevšimli, že bouda je zavřená?"

  "Byli jsme na tůních na jelce a k řece jsme už nešli..."

 "Včera byla vělká průtrž mračen s kroupami a doplatil na to. Nasával tady s námi celý večer, hráli jsme také mariáš, a když už těch dvojek měl dost," myslel tím pivo a rum, "dali jsme panáka na rozloučenou a vypotácel se ven. Marně jsme mu domlouvali, aby zdřímnul chvíli v naší přítomnosti. Několikrát se nám podařilo stáhnou zpět na židli , asi pošesté se nám to už nepodařilo a pustili jsme ho do toho nečasu."

  Asi za půl hodiny se přihnala Mařka z Kamence a lomila rukama...

  "Je zle, vzala ho velká voda..."

  "Seděli jsme jako přikovaní a stále nechápali, o čem mluví" - vysvětloval hromotluk.

  "Převozník!" - vykřikla.

  "Co je s ním?"

  "Je v Pánu!" Teď už bude někde pod skalami... Šla jsem zrovna domů, v tom jsem viděla jak se neohraběně souká do pramice a bičují ho kroupy. Nemohl chytit bidlo, protože s loďkou to pořád mlátilo o břeh. A pak se to stalo! Uklouzla mu noha a proud ho stáhnul do řeky..."

   Nad posledním převozníkem na Bečvě se  zavřela voda. Zbyla jen bouda, loď a kupa vzpomínek. Nebylo už komu strčit bidlo do ruky, jako v té pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda, proto si pár týdnů bidlo podávali z ruky do ruky rybáři nebo místní ....

  Pálící slunko nás zvedlo z trávy a sáhli jsme opět po prutech. Karel se objevil okolo jedenácté u nás a my pochopili, že už má rybařiny dost. V síťce měl pěknou parmu okolo pětačtyřiceti centimetrů a dvě ostré, jak jsme říkali ostroretkám. Také Avin Dvorský, který chytal naproti nám z druhého břehu, měl už sbaleno...

  "Tak se mějte a k večeru se stavte na partičku šachu..." - rozloučil se a roztlačil bicykl. 

  Ryby si toho dne už kroupů ani hnojáků nevšimly, a tak jsme tentokrát balili ještě za denního světla...

                                                                                                                                    Zavzpomínal: jiří Opluštil